Kniha Ivan Martin Jirous začala vznikat již v 80. letech minulého století časosběrnou formou. Její autor Abbé Libánský ji vydal teprve v roce 2015, ovšem pouze v německé mutaci, což znamená pro všechny příznivce undergroundu a jirousology dosud značnou újmu. Abbé Libánský putuje na misiích a pověřil mě, abysem se pokusil knihu vydat v české mutaci, když jemu služba umění nedopřává dostatek času k propagaci díla.
Co je náš cíl?
Naším cílem je vydání v češtině, svým způsobem originální.
Detaily
Fotografická kniha formátu A3 rakouského autora Jaroslava Abbé Libansky přináší na 320 stranách desítky fotografií Ivana Martina Jirouse v různých situacích, ilustrujících významnou osobnost nezávislé kulturní scény undergroundu. Podstatnou součástí knihy jsou básně, eseje a dokumenty Ivana Martina Jirouse.
Fotografie Abbé Libánského jsou černobílé, focené převážně na kinofilm. Součástí jsou i různé dokumenty z výslechů, básně a vyjádření různých autorů - Toma Stopparda, Kurta Vonneguta, Paula Wilsona, Martina Machovce aj.
Kdo jsem?
Sám jsem básník a vím, jak je služba umění poesie těžká. Jedním z mých prvních "jirousovských" počinů byla účast na happeningu " Čekání na Magora", uspořádanou Revolver Revue v roce 1985. Jsem nositelem několika literárních cen - Jiřího Ortena, Revolver Revue a Honzy Lopatky. Doufám, že ještě další přibydou. České vydání knihy "Ivan Martin Jirous" beru i jako jistou posmrtnou službu zesnulému staršímu příteli a kolegovi v poesii.
Proč to dělám?
Takzvaní " kamenní nakladatelé" dílo Ivana Martina Jirouse přehlížejí a jeho umělecký odkaz, jakož i dokumenty nenápadně ignorují a odsouvají do zapomenutí.
Ivan Martin Jirous (1944 - 2011)
Ivan Martin Jirous byl mezi přáteli znám pod přezdívkou "Magor". Působil jako básník, publicista, výtvarný kritik, skladatel, signatář Charty 77, duchovní zakladatel a vůdce Československého undergroundového hnutí zvaného Druhá kultura (tzn. neoficiální). Narodil se dne 23. září 1944 v Humpolci. V roce 1969 vystudoval Univerzitu Karlovu v oboru Historie umění a vzal si Věru Vařilovou, s níž měl syna Tobiáše. Podruhé se oženil v roce 1976 s Juliánou Stritzkovou s níž měl dvě dcery.
Jirous hrál na konci 60. let v kapele The Primitives Group. Poté se stal manažerem kapely The Plastic People of the Universe, která pod jeho vedením na začátku 70. let začala hrát undergroundové texty neúnosné pro tehdejší režim. V roce 1973 byl zatčen s přáteli, když v hospodě urážel bývalého důstojníka StB a snědl před ním výtisk novin Rudého Práva. Plastikům bylo oficiálně zakázáno hrát a jejich koncerty byly rozháněny bezpečnostními složkami. Někteří z účastníků byli biti a zatýkáni. Jirous tedy začal domlouvat koncerty pod záminkou oslav svateb a soukromých akcí. Navzdory tomu, že měl tyto akce a svatby úředně povoleny, byl Jirous a tři undergroundoví hudebníci v roce 1976 odsouzen za údajné výtržnictví, které obžaloba opírala o několik sprostých slov v desítkách textů The Plastic People of the Universe. V reakci na odsouzení Jirouse a hudebníků vznikla v Československu skupina zastávající se lidských práv a svobod s názvem Charta 77.
Jirous v boji s komunistickým režimem neustal a byl vězněn za své postoje ještě několikrát. Měsíc po propuštění řekl činitelce Svazu socialistické mládeže, že je "buržoasní kráva" a dostal osmnáct měsíců. Počtvrté byl Jirous odsouzen v roce 1982 za vydávání a distribuci undergroundového samizdatového časopisu Vokno mezi nejtěžší zločince a vrahy ve Valdicích. Po propuštění znovu aktivizoval underground a působil na mladé lidi. Naposledy byl zatčen v roce 1989 a propuštěn až po Sametové revoluci. Jirous během 70. a 80. let strávil ve vězení celkem 8,5 roku. Pro své neúnavné a ostré protikomunistické postoje je jednou z osobností, jejichž činnost vedla k pádu vlády KSČ v Československu.