Podpořte překlad a odbornou redakci prvních Listů trávy Walta Whitmana, aby toto brooklynské D.I.Y. vydání (1855) mohlo po více než 160 letech burcovat k odvážnějšímu životu české čtenáře.
V čase digitální otupělosti je dobré potkat tohoto tuláka, který svým psaným hlasem burcuje čtenáře z lhostejnosti a apatie a vábí ho, aby obnovil zázračný kontakt s tím, čemu říká „skutečnost“.
Whitmanovu dílu se interpretačně věnuji řadu let a jeho étos jsem podrobně teoreticky popsal v knize Psaný hlas, která vyšla v roce 2015. Od stejného roku překládám jeho nejdivočejší knihu, první vydání Listů trávy, které zatím v českém jazyce neexistuje. Jde o rozsáhlou lexikální masu, s níž pracuji tak, aby při čtení rozhýbala celé tělo současného člověka a rozproudila v něm sounáležitost se vším živým.
Mám velké štěstí, že můžu na překladu spolupracovat s muzikantkou, spisovatelkou a redaktorkou Hanou Lundiakovou, jejíž písničky a knihy mám velice rád a jejíž hudební a jazykový cit pomáhá Listy trávy rozhýbat a roztančit. S ohledem na barvitost, živelnost a silně smyslovou, až erotizující povahu Whitmanova básnického textu je Hanka aka Stinka nejšťastnější volba.
Proč překládám Whitmana?
Whitman měl v mém životě veskrze pozitivní vliv, a proto chci silný hlas prvních Listů zprostředkovat i dalším. Překládám jenom autory, kteří mě oslovovují. Přeložil jsem Eseje Henryho Millera a řadu dalších překladů jsem vydal časopisecky (D. H. Lawrence, Thomas Wolfe, Bob Dylan, Denise Levertov, E. M. Forster, Ann Beattie aj.). Whitmana jsem detailně porovnal s Henry Millerem v knize Psaný hlas. Whitmanův hlas podnítil i můj současný odklon od literární vědy k písňové folkloristice.
Proč „listy“, a ne „stébla“?
Titulní „Leaves of Grass“ překládám jako „listy trávy“, a ne jako v české tradici vžité „stébla trávy“. Učinil jsem tak ze tří důvodů. Především jsou to právě „listy“, a ne „stébla“, které odkazují jak k potištěným listům v knize, tak k listům lipnice a psárky, nejběžnějších trav. A v závěru Whitmanovy skladby právě živé, zelené listy trávy nakonec potištěné listy v knize nahradí. Za druhé: V angličtině Whitmanovy doby existovalo obvyklejší sousloví „spears of grass“, zatímco „leaves of grass“ bylo méně obvyklé a snad i míň „poetické“. V podobném vztahu jsou spojení „stébla trávy“ vs. „listy trávy“ v současné češtině. (A že tomu v současné angličtině spíš už tak není, má na svědomí zřejmě i jméno Whitmanovy skladby!) A nakonec chci novým titulem odlišit tento překlad brooklynského vydání Leaves of Grass (1855) od stávajících českých překladů vydání Leaves of Grass poslední ruky (1891).
Proč první vydání z roku 1855?
Psaný hlas prvního vydání Listů z roku 1855 je v porovnání s pozdějšími edicemi Whitmanovy sbírky knihou s nejradikálnějším étosem a nejspontánnějším gestem. Všechny dosavadní české překlady (J. Vrchlický, P. Eisner, Z. Urbánek a J. Kolář, I. Skála) vycházejí z vydání poslední ruky (1891). Od něj se však vydání prvních brooklynských Leaves of Grass (1855) výrazně odlišuje. Nejde jenom o nově přeloženou Whitmanovu předmluvu, kterou v následujících vydáních Whitman zkanibalizoval do veršů „nových“ básní, ale především o to, že textové, typografické a grafické rysy prvního vydání z roku 1855 nesou rysy spontaneity, neukončenosti a nedokonalosti ústní promluvy.
Právě v prvním, brooklynském D.I.Y. vydání, které překládáme, Whitman nejintenzivněji „píše hlas“: prostředkem je mu volný verš s častými mnemotechnickými paralelismy jako v Bibli, lidové písni nebo v říkadle. Chce dosáhnout toho, aby si čtenáři při čtení Listů – nejlépe nahlas a za chůze – uvědomili Boží jiskru v sobě, druhém člověku, v myši i listu trávy a aby podle tohoto zjištění také žili.
Whitman básně netituluje, nepodepisuje se na obálku a nevadí mu různé protimluvy, logické lapsy, vulgarismy. V pozdějších vydáních, doplněných o řadu nových básní, nahrazuje paralelismy princip textového výčtu a z divokého barda se stává literát a „dobrý šedý básník“. Ne tak však ve vydání 1855, kde Whitman intuitivně a naléhavě pracuje se nezáměrností. Nejenom v tomto aspektu svého počínání připomíná Vladimíra Boudníka! Současný překlad hledá adekvátní protejšek k těmto rysům brooklynských Leaves of Grass (1855).