Před rokem jsem spadla z hrušky, poranila si míchu a můj život se obrátil úplně naruby. Nemůžu chodit po pláži v mokrém písku při východu slunce. Ale mohu se tam dostat na vozejku a díky námaze, kterou to stojí mne i bližní, je výsledný prožitek daleko intenzivnĕjší. Nemůžu trhat třešnĕ v aleji u silnice, neřešit, kde budu spát v cizím mĕstĕ, splynout s davem. Ale přestala jsem být anonymní, lidé na ulici se mi svĕřují, chtĕjí mi pomoci. Já se učím jejich pomoc neodmítat. Nemůžu se sama dostat tam, kam vedou jen schody nebo rozbitý výtah. Ale pokud tam nutnĕ potřebuji, mohu to zkusit zorganizovat a přitom třeba zjistím, že tam vlastnĕ nemusím. Nemůžu pracovat deset hodin denně, jít pro brambory do sklepa, uklízet horní poličky skříní, trhat plevel na záhonech, převracet seno, vymĕnit rozbitou tašku na střeše...Ale Pánbůh ví, proč mi zakázal vĕnovat svůj čas tĕmto činnostem. Že by mi naznačoval, ať si najdu nĕco smysluplnĕjšího?
A o tomhle všem jsem napsala knížku a ráda bych ji i s Vaší pomocí vydala. Pro většinu z vás je to sonda do života vozíčkářů. Pro ty, kdo na vozíčku jsou, je to snad inspirace, jak se prát s osudem a svůj nový život si užívat. Knížka vychází z mého blogu, který jsem psala prvních devět měsíců po úrazu, ale je vylepšená o mnohá nová fakta a dodatky. Doufám, že bude mnohem hezčí :-). Ukázky si můžete přečíst na www.paradenik.cz. Naleznete tam také spoustu dalších informací o tom, jak bude knížka vypadat a proč ji chci vydat, o mně, o závodění na handbiku. Pokud knihy ze zásady nečtete, řekněte o ní, prosím, kamarádům a kolegům. Třeba jim uděláte radost. Předem vám za to děkuji, neboť věřím, že můj příběh dokáže pomoci v tomto období všeobecné blbé nálady. Kateřina Antošová