Když nám byla před více než třemi lety sdělena diagnóza naší dcery diabetes prvního typu, byli jsme všichni šokovaní a nešťastní.
Podobně jsou na tom rodiče dětí, kterým je zjištěna jakákoli nemoc, ať již chronická nebo méně závažná.
Dětem i jejim rodičům může tato knížka pomoci se s nepříznivou situací vyrovnat.
Nakladatelství Albatros i Knižní Klub potvrdily vysokou úroveň napsané knížky, ale odmítly vydání, protože se nehodí do jejich vydavatelského plánu.
Hledám finanční podporu zde, aby knížka mohla vyjít.
Byla bych ráda, kdyby pomohla v rodinách, kterých se diagnóza dotýká v každodenním životě. Ostatním, kteří mají to štěstí, že jsou zdraví, otevře pohled na život dětí, které nemohou žít bez každodenní aplikace inzulínu.
Nabízím také možnost podpory dětí v nemocnicích, kterým by četba knížky pobyt ulehčila a zkrátila. A v neposlední řadě hledám pomoc pro ty, kteří si nákup knížky nemohou dovolit.
Děkuji Vám předem. Knížku doprovázejí ilustrace mojí dcery Terezky, která má diagnózu DM1.
Malá ukázka z knížky:
„Holky, před večeří změřit,“ strčí do dveří hlavu sestřička. „Za chvíli jdeme všichni společně na večeři.“
Každá vytahujeme svůj glukometr, pícháme se do prstu a za chvíli je slyšet trojí pípnutí. Mám pět celých dva, zajímá mě, kolik mají holky. Zdeňka má glykemii šestnáct.
„Hrozně mi to skáče,“ říká celá nesvá.
„Já mám tři dva,“ říká v klidu Simona a dává si přitom do pusy hned tři hroznové cukry najednou.
No, když jsem já měla jednou takovéhle hypo, tak to byl jiný hukot. Třásly se mně ruce i nohy a naši se tvářili hrozně vyděšeně. Máma mi podávala hroznový cukr, táta krabičku s džusem a já nevěděla co dřív.