Myslím si, že každý z nás má nárok zářit a dávat ostatním lidem energii. I já jsem zářila, ovšem možná až moc a díky tomu jsem spadla tvrdě na zem. Lidé se mi snažili pomoct, ale marně. Odmítala jsem. Říkali, že trpím mentální anorexií a jsem nemocná, ale já jsem to tak vůbec neviděla. Utíkala jsem od všech pryč, chtěla jsem být sama. Rozhodnuto bylo jinak. Anorexie mi změnila jak pohled na svět, tak to kde těď vlastně jsem. Prošla jsem si těžkým obdobím a poznala jsem, jaké to vlastně je, být odříznuta od okolního světa. Mít na oknech mříže a poslouchat slova ,,vždyť ona je nemocná".
Malá knížka s velkými slovy. Prošla jsem si, dá se říct peklem, bojovala jsem s rozvodem rodičů, poté spadla do nemoci, z které nebylo možné utéct. Díky tomu jsem skončila se synchronizovaným plaváním a topila se na psychiatriích. Sáhla si několikrát na život a taktéž ztratila chuť žít. Bylo mi pouhých dvanáct let a kolikrát tomu sama nevěřím, že se to opravdu stalo. Snažila jsem se to zobrazit na pár řádcích, jaké to je projít si tím, o čem se mluví, ale potichu. Anorexie je zrůda, která ničí a zaslepuje vše okolo vás. Chtěla bych, aby ostatní věděli, že se to opravdu děje a přečetli si těch pár stránek o tom, že stojí za to žít a bojovat. Málo kdo věřil, že jsem to všechno překonala a zanechala to za sebou, ovšem opak je pravdou, stále si to nesu s sebou. Jednou bych ráda zakřičela do světa, jak je krásné se nadechnout a jak je krásné být zase s přáteli a věřím, že se mi to i díky Vám podaří.
Jsem Alice Vespalcová, je mi 25 let a bydlím v Hostivicích. Pocházím z Moravy, ale po studiu jsem se rozhodla do Prahy přestěhovat na trvalo. Většinu času trávím jako každý jiný v práci a ve chvilce volna se věnuji čtení, zvířátkům, anebo si zajdu do divadla.
Ráda bych svůj příběh dostala ke všem lidem, kteří aktuálně podobný problém řeší, nebo řešili a ráda bych jím tímto způsobem podala pomocnou ruku a ukázala jim, že i ty nejhorší situace v životě mohou mít dobrý konec. Z tohoto důvodu se obracím na Vás s žádostí o finanční podporu pro realizaci tohoto projektu. Nikdy jsem si nemyslela, jak těžké je vydat knihu, natož ji napsat. Doufám, že se alespoň s většinou z Vás jednou setkám a poděkuji Vám za to, že jste mi pomohli. Myslím si, že nikdy není pozdě něco zkusit, za to přece nic nedám. Vždyť nejsem první ani poslední...
V minulosti jsem spolupracovala s nakladatelstvím, které mi umožnilo dostat svůj příběh k Vám formou prvních padesáti výtisků. Ráda bych v tomto duchu pokračovala dál, případě bych zkusila jiné možnosti a právě proto potřebuji Vaši pomoc...
Plánuji svůj příběh dostat mezi ty, kterým by tento příběh mohl pomoci k lepším zítřkům.