Příběh
Proč Hithit?
Rád bych si splnil sen a vyslal tak do světa knihu vyšperkovanou k obrazu svému, co se bude líbit i vám, ostatním čtenářům. Pevně věřím, že se u ní královsky pobavíte. Budu rád za každé vaše dojmy. Nebojte se mi je pak vylíčit třeba na sociálních sítích nebo e-mailu. Nasbíraný obnos využiji nejenom k tisku, ale také ke grafické stránce a všem náležitostem spojeným s vydáním.
O mně
Již od útlého věku disponuji velice bujnou fantazií. Ve své hlavě si rád vymýšlím nejrůznější situace a příběhy (což pořád přetrvává). Na gymnáziu jsem si užíval psaní slohových prací, ale že bych se tomu někdy mohl aktivně věnovat, mě ani ve snu nenapadlo. Postupem času jsem začal vytvářet krátké hororové povídky, ze kterých jsem přešel na mnohem komplexnější díla, a sice psychologické romány či thrillery doplněné komediálními vsuvkami pro odlehčení atmosféry. Troška hororu však také nikdy nemůže uškodit.
Jako aktivní sportovec dbám na zdravý životní styl a pestrou stravu. Procházkám se nebráním, jelikož si tím přinejmenším narovnám páteř a najdu novou inspiraci pro příběh. Zbožňuji meditaci, přírodu a ledové sprchy. Z lidského hlediska jsem člověk přátelský a milý. A tvrdohlavý…
O své budoucnosti mám vcelku jasno. Psaní mě baví čím dál tím více a pocitu z hotového díla se nic nevyrovná (možná jedině gól oblíbeného fotbalového týmu). Největší nadšení přesto přichází po upřímné pochvale od člověka, co právě zdárně dočetl knižní publikaci.
Popis knihy
Jmenuji se Lilly Bennettová, věkem těsně za pubertou, blond vlasy (opravdu blond!), a tohle je můj příběh. Stále se těžce vzpamatovávám z události, jež se stala mým rodičům před dvanácti lety, kdy vyrazili na nevinnou večeři. Během toho, co se potloukám životem s nejasným cílem, mi společnost dělá střelený bratr Desmond. Zdárně mu sekunduje můj přítel Luke, který mi ale leze pořád více a více na nervy.
Jednoho dne se však úplně všechno změní. Mé prosby k obměně stereotypu za trochu akce se konečně vyplní. Bohužel. Bratrova pracovní cesta na sever se příliš nevyvede, což ze všeho nejvíce odnáším já. Psychický stav mi radikálně kolísá, chvílemi nevím, zda bdím či sním a to nejhorší? Cosi mě pronásleduje. Vypadá to, že se cesta mezi dvěma diametrálně odlišnými světy nadobro otevřela. Záhrobí na mě dýchá z bezprostřední blízkosti. Čí je to vina? Kdo za tím stojí?
Na scéně se nečekaně objevuje postava, kterou jsem dávno brala jako ztracenou. Něco s ní ale není v pořádku. Jako by se jí v nitru kupilo čiré zlo… Z nenadálého setkání mi tak zůstane šok do konce mého, snad ne krátkého, života. Když se posléze připojuje tajemný hromotluk, vím, že každičký chybný krok zaplatím cenou nejvyšší. Hra o čas začíná.
Je libo několik ukázek?
Venkovní podnebí již tak povzbudivé nebylo. Příval šedých nadýchaných pluků neznačil nic dobrého. Poletovaly si samovolně po obloze, až zastínily nebohé slunce. Za okamžik o sobě daly vědět ještě více, když vypustily na zem tisíce kapek. Dopadající komando způsobilo chaos. Desítky lidí pohybující se po chodnících před nimi marně utíkaly. Marně, jelikož za pár minut skončily promočení až na kost.
Začala jsem brečet. Cítila jsem, jak pomalu sjíždím stále více pryč. Kolik mi tak asi zbývá času?
„Pomozte mi někdo! Prosím!“
Proudy vody mi kapaly z bosých nohou. Zima… Je mi taková zima. Přestávala jsem vnímat i vlastní ruce. Nebude dlouho trvat a já se doopravdy pustím do mrazivé hluboké díry.
Jako první mi sjel malíček následován prsteníčkem...
Zpátky do očividné reality. Bizarní prázdnota. Bizarní zvuky. Bizarní světla. Bizarní redakce. Bizarní práce. Bizarní všechno. Tohle není nepopíratelná realita nýbrž nadpozemsky bizarní „realita“. Nechci v ní dýchat, nechci se v ní pohybovat a už vůbec v ní nechci žít. Musím se odsud co nejrychleji dostat, než se tu zjeví malá holčička s ohyzdným obličejem navlečená do noční košile. Filmů jsem viděla přehršel a tento námět vždy patří k té naprosté klasice. Jenže já takovéto nadčasové pecky nehodlám ve své kůži prožívat. Rebelská duše se ve mně zmítá se stále rostoucí nelibostí.
Takticky jsem zaklekla u stěny. Veškerou pozornost jsem upřela na zbídačeného Luka a jeho schody. Pohlížela jsem tam jako generál na válečné pole v předvečer velké bitvy, jenž rozhodne o osudu lidského plémě. Každičký chybný krok znamená totální porážku vedoucí ke zborcení zavedených pořádků. To zas ne, pouze budu muset mluvit s Lukem. To je celé. Ale já nechci, nechci, nechci!
Hodina „H“ započala. Dveře se rozlétly a v nich stála černovláska s dlouhými vlnitými vlasy, které se leskly „překvapivě“ černě. V rukách nesla nějakou větší a pravděpodobně i těžší krabici, což z jejího šklebícího výrazu bylo nadmíru patrné. Sebejistě cupitala ven, kde seděla naše oběť.
„Pojď, holka!“ tiše jsem ji povzbuzovala zpovzdálí.
Půvabně se nesla na nohách a každým krokem mě usvědčovala, že ona je na tuto roli ta pravá. Jen aby v pravou chvíli přepnula svou sebevědomou chůzi na něco, co lidově nazýváme „skotačivé trdlo“, jinak jí to Luke nesežere.