Premiéra Fantazie pro housle a orchestr Zrození hmoty

Zrození je prvním autorským orchestrálním dílem z Kudrnova pera. Dnes ji máme možnost vyslechnout ve světové premiéře. Náčrt klasické formy se zrcadlí jen ve členění kompozice, hudební jazyk používá prostředky „nové hudby“. Stěžejním prvkem skladby je její volný program. Autor do partitury nevnáší jasný, chronologický popis událostí, nýbrž maluje abstraktní obraz. Kudrna pracuje s invencí, rozvíjí vlastní obrazotvornost jako myšlenkovou mapu. Velkému symfonickému obsazení dodává na plasticitě použití širokého spektra bicích nástrojů. Vlivem názvu se v imaginaci posluchačově ještě před samotnou premiérou probudí podoba oné Hmoty. Hmota jako materiál, jako základní stavební kámen všeho života. Před očima napjatého posluchače se už už zračí Velký třesk. V Kudrnově orchestrální prvotině tomu tak je i není. Při tvorbě programu se skladatel volně inspiruje tvorbou animátora Jana Švankmajera. Konkrétně těží z jeho „Dialogu vášnivého“ z „Možností dialogu“. Tvoří vesmír ve vesmíru, svébytný svět v již existující realitě. V části první, „Zrození“ , se Hmota formuje z mateřské masy orchestru, z něhož se vyčlení v podobě sólového partu houslí. V euforii ze své existence poznává vlastní možnosti a testuje je na tématech, která se organicky vyvíjejí. V první polovině druhé části, která nese název „Poznání“, se Hmota vydá proti danému řádu. Vzniká až děsivě groteskní hudební moment, ve kterém se sólový part hádá s tutti. Rytmicky mu uhýbá a posluchač až fyzicky cítí, jak se švankmajerovská Hmota snaží utéct ze záběru, vymanit se a získat autonomii. Ve druhé polovině však dojde Prozření. Nastává harmonie se světem, ve kterém se nachází, tedy s orchestrem. I v tomto souznění si ale zachová vlastní podobu. „Rozložení“, třetí část Kurdnova díla, zobrazuje boj o vlastní identitu Hmoty. Témata z první části jsou v houslovém partu ještě rozeznatelná, v průběhu skladby však podlehla těžké deformaci. Těsně před finálními takty sólový part svůj boj s původní masou prohrává. Hmota je pohlcena vlastním stvořitelem a stává se tak zase součástí původního celku.