Začalo to před 8 lety na Horní České, kdy jsem na zkoušku začala vařit obědy a byla jsem odhodlaná skončit, když to nepůjde. Když po půl roce začali lidé stát ve frontě, aby se na ně u mých tehdejších dvou stolů dostalo místo, odhodlaně jsem se vrhla do většího, tenkrát na Velkou Michalskou. Tam jsem strávila krásné tři roky a jelikož už i těch šest stolů bylo najednou málo, přišla mi nabídka na náš nynější prostor na Pražské. Do zařizování nového Chezu (jak mu všichni říkáme) jsme se pustily už ve dvou, i s mou druhou polovičkou Joe. Postupně, pomalu jsme zařizovaly penzion, bistro, začaly pořádat koncerty, promítání, večery poezie, autorská čtení, hudební večery a jamy, daly jsme tomu všechno, podnik začal fungovat a my jsme byly šťasné. A potom přišlo v březnu první zaříznutí. Najednou jsme nemohly nic, naši zákazníci zůstali doma nebo v omezené době pouze za zavřenými dveřmi s otevřeným výdejním okénkem :-( V létě jsme se z tohoto nepříjemného zážitku oklepaly a těšily jsme se na novou sezónu plnou akcí ... a NIC.
Vydržet do nové sezóny! Získat finanční podporu na úhradu provozních nákladů teď v zimě, kdy příjmy jsou mizivé a nájem a další platby běží pořád stejně.
V minulém roce se nám podařilo ztrátu z jarního uzavření našeho provozu srovnat v létě. Podzimní uzavření nás již zastihlo bez rezervy. Do konce roku jsme se ještě jakžtakž udržely, ale nový rok začínáme od nuly (no, spíš lehce v mínusu), proto bychom vás chtěly poprosit o podání záchranného brčka, kterým budeme moci do jara dýchat, když se začínáme potápět.
Joe vzkazuje, že klidně bere i brko, prý pak aspoň zapomene ;-)
Martina a Joe, my dvě, co to tady všechno spolu dáváme do kupy. Marťa vaří každý den obědové menu. Vaří klasicky, jako vaše babička doma. Podle sezóny, co zrovna u nás (nebo u kamarádů) na zahradě roste, taky podle nálady a většinou úplně bez zábran. A Joe je ta mladá divoká kráska, která do nás všech (ano, i vás) pumpuje energii a dobrou náladu. A krom toho stihne i rozvozy obědů, nákupy, tanec mezi stoly při obsluze, objetí, mrknutí i flirtování, ona je prostě holka pro všechno.
Od října jsme zase buď za okénkem nebo restrikcemi tak omezeny, že akce být nemůžou nebo nemají smysl, na penzion nikdo přijet nemůže a ke konci roku už opravdu nebylo z čeho brát. Ale my se nechceme vzdát, chceme vydržet, abychom se tu zase mohli scházet, dobře se najíst, pokecat, zpívat, tančit, opít se, vylít si srdce ... To všechno nám chybí! A v skrytu duše doufáme, že i vám.