Příběh
Jak to začalo
Psal se rok 2017 a já žila v Praze spokojený život, motající se kolem sportu, a když jsem se zrovna nedřela v posilce nebo na kole, vynášela jsem do víru velkoměsta svou sbírku bot, kabelek, šatiček, jak se říká, bez maku-upu bych pomalu nevynesla ani koš. Až do chvíle, kdy jsem na FB zahlédla, že kdesi v Severních Čechách je krásná, bílá a velmi svérázná kobyla, která má čas do konce týdne, jinak skončí na jatkách.
S koňmi jsem již měla nějaké zkušenosti, jen šla tahle láska se stěhováním do Prahy nějak stranou. A najednou jsem tam viděla tu krásnou kobylu, zhodnotila jsem finanční situaci, pro a proti, koukla do plechovky od čaje, do které jsm si šetřila na dovolenou a odepsala na inzerát, s tím, že kvůli pracovním povinnostem se tam dříve nedostanu, ale kobylu kupuji. Oznámila jsem novému příteli (a zpětně vím, že takhle to člověk dělat nemůže), že jsem nám koupila koně a je čas rozhodnout se, jestli budeme dál pokračovat ve vztahu na dálku nebo se mám k němu přestěhovat, protože kobyle musím sehnat ustájení, buď v Praze nebo u něj. No a stěhovaly jsme se obě.
Pak přibyl dalsí kůň, pak další a pak další, najednou byli 4, kterým jsem platila ustájení a rodinná rada rozhodla koupit statek a oficiálně se stát domovem pro zlomené koňské duše. Najít to krásné a idylické místo se povedlo na podzim roku 2018, jenže idylické místo nezaručí idylický život, vlastně jsem se dozvěděla, co jsem věděla už dávno, když jsem se o koně starala sama a hádky se stupňovaly, že to byl jen můj nápad, že on to nechtěl a přišlo to, k čemu to už dlouho směřovalo - rozchod, on si nechal dům a já musela jít, bez prostředků, bez auta, s holýma rukama, hromadou zvířat, v únoru...
Nevzdala jsem to, přes všechny peripetie, přes to, že v prosinci mi vzal auto a já ráno brzo vstávala, abych obsarala koně, běhala kilometry do práce na 11 hodinové směny a pak zase zpátky, obstarat koně a druhý den nanovo, našla jsem stáj k pronájmu, ale trápení neskončilo. Žila jsem půl roku bez vody, bez možnosti si vyprat, vykoupat se, vytlučená okna, jedna místnost, sama na všechno: na každodenní péči o koně, na tuny hnoje, tuny odtahaného krmení, ufinancovat to, postarat se o 6 koní, psa, 4 kočky, které se tu nějak vyskytly a za nimiž stojí podobně smutné osudy, jako za těmi koňskými. Sliby majitelů, že to bude na delší dobu, než začnou stavět, byly jedna věc, skutečnost byla druhá, a tak opět v únoru končí smlouva a navíc stáj prodali a déle než do března nás tu nový majitel nenechá. Tolikrát jsem měla chuť to vzdát, ale tolik jsem tomu obětovala, že by to byla obrovská škoda.
Co je náš cíl?
Cílem je vybrat finanční prostředky k udržení spolku, nákupu pozemků a výstavbě zázemí, či k nákupu hospodářského objektu, to záleží na konečné částce, kterou se podaří vybrat. A konečně to dělat tak, jak jsem si přála, těm, kteří už nemůžou najít nové domovy z rozličných důvodů poskytnout trvalé zázemí do konce jejich dní, těm, kteří by mohli dělat radost, najít prověřené domovy a pomoci tak co nejvíce zvířatům a to nejen koním, ale třeba i zmiňovaným kočkám. A také být nápomocnou rukou v případech týrání koní, kdy je potřeba koně někam umístit, alespoň dočasně, protože to bývá největším kamenem úrazu u různých kauz.
Detaily
Druhá šance - Domov pro ex-dostihova koně, z.s. funguje od roku 2018, oficiálně se všemi náležitostmi od března 2019, bohužel po loňském stěhování se opět blíží únor a konec nájemní smlouvy navíc stávající prostory mají již kupce. Každé takové stěhování je náročné nejen fyzicky a finančně, ale dopadá i na samotné koňské seniory, jsem na to já sama, bláznivá holka, 5 koní, tři kočky, pes, zvířata, která potřebovala pomoci a teď potřebuji pomoci já, není v mých možnostech jít a koupit pozemky, natož statek, stáj či něco podobného. Částka 700 000,- je minimální částka, za kterou se dá udržet spolek v chodu, dají se pořídit pozemky a ufinancovat i stěhování, samozřejmě k výstavbě zázemí či něčeho hotového by byla potřeba větší částka, ale mým heslem je: lepší být příjemně překvapen než být zklamán, třeba se společnými silami podaří vybrat více, ale situace je taková, že bez finanční podpory nezvládnu řešit situaci s ukončením nájemní smlouvy ani provizorně. Budu ráda, když mne v mé snaze podpoříte a pomůžete mi splnit sen: trvalý ráj pro koně a nejen je, odkud nás už nikdo nebude moci nikdy vyhnat. A já vás v něm pak ráda přivítám.
... a ještě něco navíc
ať nepíšu jen sama, přidám jednu osobní zkušenost:
Dobrý den, ráda bych vám jako dobročinnou organizaci navrhla útulek (správně to má být asi domov, ale slovo útulek veřejnost lépe chápe, proto ho používám) pro staré dostihové koně Druhá šance - domov pro ex-dostihové koně, z.s. Organizaci vede slečna Ester Rišková, sídlí v Brništi, okr. Česká Lípa. Nyní se stará o šest koní, na všechno je v podstatě sama, provoz dotuje především ze svých peněz. Vypomáhám jí občas jako dobrovolník, mám v sousední vsi chalupu. Slečna Ester je velmi obětavá, zvířatům obětuje vše - svůj volný čas, peníze, osobní pohodlí, soukromý život a nezřídka i své zdraví. Má také psa z útulku a zachránila i několik koček z okolí, kterým hrozila smrt utopením nebo měly být vyhozeny v lese. Do útulku mohou docházet i místní děti a naučit se tak vztahu ke zvířatům. Je velmi ochotná a trpělivá i s lidmi, kteří nemají s koňmi mnoho zkušeností. Dokáže hodně naučit, což mohu říct z vlastní zkušenosti. Působí tak ve svém okolí i osvětově. Myslím, že by si podporu určitě zasloužila. Děkuji, s pozdravem Karolína Absolonová
Kdo jsme?
Spolek Druhá šance - Domov pro ex-dostihové koně, z.s. oficiálně funguje od března 2019, jeho branami zatím prošlo 9 koní, aktuálně jich je zde 5, spolek se také stará o kočky, které přišly o domov, zajišťuje kastrace a případné umístění, celé osazenstvo ještě doplňuje pejsek z útulku.
Proč to děláme?
Česká republika nemá státem dotovaný útulek pro velká zvířata, organizace starající se o koně či jiná hospodářská zvířata nejsou ani státem podporovány, přesto kauz s týraním koní přibývá, a v tomto případě naráží obce, které musí toto týraní řešit na velký problém, kam s odebranými zvířaty, i z tohoto důvodu se kauzy táhnou měsíce, ba i roky a zvířata jsou mezitím často utýrána k smrti. I v těchto případech chci být nápomocna, bohužel bez vlastních prostor a fungujícího zázemí to nepůjde, prošla jsem si tolika útrapami a prala jsem se jako lev, na úkor vlastního života, zdraví, pohodlí a nechci to teď po tom všem vzdát, vlastně si ani nedokážu představit, kam by moji svěrenci pak šli, co by s nimi bylo. Naopak, chci konečně dosáhnout toho, co jsem si přála od začátku, mít konečně ten klidný přístav pro zvířata i pro lidi, kapacitu na 8 koní, s tím, že ti kteří budou schopni po rekonvalescenci ještě dělat radost, dostanou druhou šanci a půjdou do prověřených domovů a nakonec bych měla jedno přání pro sebe, žít zase jako člověk a mít občas čas i na sebe, nejen vydělávat na to, aby mohl spolek fungovat. Bez vás to ale nezvládnu.
