Jmenuju se Jiří Vaněk, ale říkejte mi Fiksu pojka. Nebo třeba Attila, Bič Boží z 1000 věcí, co mě serou nebo Marťas z Posledního důvodu, proč se nezabít. Nebo spoluautor Comebacku a Doktorů z Počátků (což je seriál, co má ráda vaše máma).
Vždycky jsem měl nějakou kapelu: Opatroníž, Skřehule, Singleton nebo Zabiják a Borci. Jo, mám trochu problém, že mě víc baví názvy vymejšlet, než se jich držet, ale teď už jsem dospěl k tomu, že můžu bejt sám sebou a mít takovou kapelu, jakou jsem vždycky chtěl. Seznamte se: Sebedrás.
Po předchozích kapelách zůstaly jenom demáče, protože nikdy nebyl čas, chuť nebo peníze to udělat pořádně. Teď máme skvělou sestavu a písničky, kterým věříme, takže přišel čas pustit se do toho se vší parádou. Od vás potřebujeme pomoct, aby to nejen bylo, ale i nepředstavitelně krásný.
Nastálo mám v kapele Bídu (Petr Ulrich) v zádech u bicích, Špínu (Jiří Špiller) vlevo s basou a Tomu (Tomáš Holeček) napravo s kytarou. Ale s deskou nám pomohla spousta dalších kamarádů, který už možná dávno posloucháte. Třeba Olinka Königová z Ille, Xindl X, Kittchen, Filip Horáček z Prohrála v kartách, Martin Destroyer nebo Yellow Sisters. A spousta dalších muzikantů, který bohužel neznáte jménama, ale nejsou o nic horší než ty, co jsem vyjmenoval. Tihle všichni nám důvěřovali, že Radiopop patří do éteru a vašich přehrávačů, za což jim patří nehynoucí dík.
Deska je v podstatě nahraná. Chybí už jenom smíšený sbor, zvony a výstřely z děl. Ale to je na cestě k vám, posluchačům, teprve začátek: Musíme to smíchat, což bude hrdinskej čin, protože v pár písničkách jsme zvládli nahrát skoro sto stop. Chceme udělat krásný CD s digipackem a ještě krásnější LP, do kterých přidáme i něco navíc. A uspořádat křest, na kterým s náma zahrajou všichni hosti z Radiopopu a na kterej vy ani my nezapomeneme. To všechno stojí peníze – na část jsme se v kapele složili, část bychom chtěli vybrat od vás.
V patnácti jsem si koupil basu a dalších patnáct let na ni hrál, než mi došlo, že se holky balí líp na normální kytaru. Bylo to potřeba, protože jsem se zrovna rozvedl. Tak jsem začal psát romantický písničky a docela to fungovalo. Pak jsem se hecnul a poprvé je zahrál naživo. Sám, všechny chyby a strachy byly hrozně slyšet, nebo mi to tak aspoň léta při každým koncertě připadalo. Ale asi to nebylo tak hrozný, protože mi pár kamarádů řeklo, že by chtěli hrát se mnou a ten strach a chyby začaly pomalu mizet.
Bylo nám třicet a několik let jsme drhli žižkovskou upocenou sklepní zkušebnu, což by si bylo bejvalo lepší odbýt, když nám bylo osmnáct, ale co už. Ještě pod názvem Zabiják a Borci jsme vydali demo Folkpunk u labelu Červený kůň, pak se věci v mým životě zase trochu zkomplikovaly, ale místo sebedrásání jsem začal psát nový písničky. V roce 2015 jsme začali občas jezdit do studia a v červenci 2020 jsem tam začal jezdit často. Seznamte se: Radiopop.
Co hrajeme? Na škatulky si moc nepotrpím, ale kdybych to musel zařadit, rád používám termín rádiový pop pro neretardované, který někdo použil v recenzi našeho koncertu. Když jsem si to přečetl, došlo mi, že máme název desky. A taky že přesně tohle chci vlastně celej život hrát, ale nedokázal jsem si to nikdy tak upřímně pojmenovat. Taky mi ten název konečně ospravedlnil touhu některý písničky zaranžovat tak, že by se za to nemusel stydět ani David Koller – ano, máme i symfoňák.
Pokud bych měl naši desku zhodnotit pohledem nelítostného hudebního recenzenta, řekl bych, že Kdo neskáče, není Petr Čech je fotbalová hospodská halekačka, Naděžda je neo-punková vzpomínka s honky-tonkovým piánem, Tisíc vin je radiová balada s bravurním smyčcovým partem a hostujícím hráčem na sólici, Na celej vesmír je lehká letní nezávazná píseň o prcání a Místo je šedesátková hymna o změněných stavech vědomí. Nic, co by se dnes nedalo hrát v rádiu nebo v pořadu Sama doma.
Brzy přijdou na řadu ochutnávky, takže sledujte tyhle stránky a náš Facebook. Když nás podpoříte, přijde toho mnohem víc.
P.S.
Pro fanoušky knížky Sebedrás: na kapelním fb jsem začal znovu blogovat.