Příběh
První krok...
Ernest Hemingway kdysi napsal:
„Všechny ideály nepotřebují jen křídla, ale i místo, odkud by mohly vzlétnout.”
Dovolím si k mottu ještě přidat:
„Nejen místo, ale i dobré lidi“.
Jelikož k našim ideálům nám mohou pomoci lidé, kteří jsou ochotni pomoci cizímu člověku s jeho snem.
Mým místem odkud jsem vlétla já sama se nachází právě zde – na platformě. Díky Hithit, a hlavně díky vám přispěvatelům, se mi letos povedlo již jednou „vzlétnout” a vydat knihu s názvem Strašidelný hrad. Knihy byly a stále jsou mým společníkem v zimních, ale i letních večerech. Na cestách z práce a zpět, zkrácení času u lékaře nebo ve chvílích, kdy prostě potřebuji vypnout a nemyslet na starosti všedních dní. Postupem času se ale z vášnivé čtenářky posedlé čtením knih jiných autorů, stala stejně vášnivá pisatelka pohádkových příběhů.
Je nasnadě otázka – proč pohádky?
No nejspíš proto, že končí šťastně a dnešní doba potřebuje dobré konce jako sůl. Tuto knihu jsem začala psát v poněkud pochmurném období. Tehdy začala doba covidová. Ve vzpomínkách jsem se často vracela do dětství a vybavovala si vyprávění mé babičky.
S blížícími Vánoci jsem si tehdy řekla, že potřebuji já, ale i ostatní, něco veselého. A tak vznikly Strašidelné Vánoce na hradě. Kniha plná příběhů, vánočních zvyků, ale také vánočních receptů, které si děti mohou s upéct s rodiči.
Mimochodem, ty recepty mě napadly celkem nedávno a strašně mně ten nápad nadchl. Sama pamatuji, jak jsme doma společně pekli a dodnes tuto tradici doma dodržujeme.
Co je náš cíl?
Mým cílem je, prostřednictvím Hithit, vydat tuto knihu a dostat ji mezi všechny malé, ale i veliké čtenáře pohádkových příběhů. Ale sama to nedokážu, potřebuji k tomu právě vás.
Nahlédnutí za brány hradu...
Po knize Strašidelný hrad přichází znovu naši hrdinové tentokrát jsou oděni do vánočního příběhu. Nejedná se o pokračování Strašidelného hradu, ale o krátké období, kdy příběh knihy ještě neskončil a naši hrdinové ještě neprošli úplnou proměnou a nesplnili svůj úkol. Víc raději neprozradím, jinak budete vědět, jak předchozí kniha dopadla...
Zavřete oči a představte si předvánoční čas plný pohody a těšení na svátky zimy. A právě v tomto období začíná náš příběh, ve kterém se naši hrdinové rozhodli oslavit Vánoce. A protože je to již strašně dlouho, co je slavili naposledy, neví si s tím moc rady. Vzniká tak mnoho komických situací, které udělají z klasických oslav Vánoc trochu chaos. Hradní obyvatelé budou péct opravdu netradiční cukroví. Zejména upíři se předvedou se svými Krvesajkami a pro ostatní nepoživatelnými jednohubkami. Nakonec ozdobí po svém stromek. Ten bude krom klasických ozdob dekorován žabincem, lektvary, rytířovou hlavou na špici místo hvězdy. Pod stromečkem najdete i jednu schovanou mumii. Zkrátka Vánoce na hradě vzbudí úžas i v těch největších kriticích Vánoc.
Krátká ukázka
„Co budeme dnes jíst" strčil ráno zvědavě do kuchyně svou velkou černou hlavu Uhlák. Roztáhl nozdry a čichal vůni jídla. Kuchyně však byla podivně tichá a studená. Kamna, ve kterých jindy vesele plápolá oheň, byla dnes vychladlá. Žádný hrnec na nich nestál a poklička na něm hlasitě nenadskakovala.
„Co se to tu děje? Jak to, že se jídlo nevaří?" divil se drak a vyjeveně hleděl na Hátu s Adrianou a bílou paní sedící za prázdným stolem.
„Dneska je přece Štědrý den, držíme půst. Jíst se bude až večer, kapr. Teda, jestli ho vodník přinese" odpověděla Háta.
„Já, ale půst držet nechci, mám strašný hlad. Od kdy vlastně dodržujeme tradice? Loni nic takového nebylo" mrmlal drak.
„Od té doby, co k nám na hrad přišla Adriana a Valérie. Rozhodli jsme se dodržovat jejich svátky všichni" poučovala Uhláka bílá paní Josefína.
„A také proto, abychom viděli zlaté prasátko" vykřikla malá Valerie.
„Zlaté prasátko? Kdo kdy viděl něco takového? Možná zlatavě upečené prasátko, a to bych si teď táááák dal. Opečená kůžička křupavá na povrchu a masíčko pod ní pěkně měkoučké a šťavnaté. Mňam, už se mi sbíhají sliny. Ale zlaté? To jsem za celý dlouhý život ještě nespatřil" odfrkl si drak.
„Však ono tě neubyde jeden den nejíst, a ani ti to neublíží. Jsi tak tlustý, že se sotva protáhneš hlavní bránou. Ještě abychom jí kvůli tobě museli zbourat" domlouvala Uhlákovi Háta.
„Já bránu ke vstupu nepotřebuji, mám přece křídla. Když budu chtít vzlétnu k obloze a přistanu si kde chci. Takže můžu jíst dosyta" bránil se drak.
„Vždyť už nelétáš celé roky. Tomu občasnému popolétnutí, se nedá říkat létání. Ty tvoje křídla jsou spíš jako dekorace, nebo na vyvážení, aby ses neskulil do lesa. Víš vůbec jak se s nimi ještě zachází?" špičkovala Háta. „Navíc já půst držela už loni. Žádné maso jsem nejedla. Takže já tradici dodržela."
„Jééé a viděla jsi zlaté prasátko?" vyzvídala Valerie.
„Tsss to víš, že neviděla, jak by taky mohla" skočil jí do řeči drak. „Jakápak tradice, nedodržela to a tak viděla akorát velké kulové."
„Draku, nepřeháníš to trochu?" kárala ho Josefína.
„No to teda nepřeháním, já ji moc dobře viděl."
„Kdo ví cos viděl" durdila se Háta. „Jako, že jsem čarodějnice, tak jsem žádné maso loni nejedla" hájila se...
Kdo jsem
Jmenuji se Michala Dvořáková.
Tentokrát mohu v úvodu říci, že jsem autorkou jedné knihy. Tou je Strašidelný hrad, na který proběhl stejně jako na tuto knihu předprodej. Jinak jsem pořád úplně obyčejná holka z jedné malé vesnice, která má stále stejný sen – touží psát dětské knihy. Ráda přijímám nové výzvy a zjišťuji, že každý den mně naučí něco nového. Již několik let pracuji jako cukrářka. Vyzkoušela jsem si kurz pralinek, ráda háčkuji a tvořím z pedigu a samozřejmě ráda píšu. Zkrátka mně baví, když mi pod rukama vzniká něco nového. Svět kouzel a fantazie mně vždy lákal, a tak můj pomyslný šuplík skrývá spoustu zajímavých příběhů. Přála bych si, aby si čtenáři jejich čtení užili alespoň z poloviny tak jako já, když jsem je vymýšlela a psala.
Závěrem mi dovolte poděkovat za čas, který jste věnovali těmto řádkům.
Předem děkuji za jakýkoliv příspěvek, jelikož i z malých úlomků, se dá vytvořit pohádková kniha.
S úctou,
Michala Dvořáková.