Příběh
Jak to začalo
První sněženky, voňavé květy jabloní, krmení králíků, střílení ze vzduchovky, pozorování hmyzu v trávě, poškrábané ruce od maliní..., to bylo mé dětství. Od jara do podzimu jsem trávila všechen svůj volný čas u mých prarodičů v malebném bývalém mlýně. Mé děti bohužel takovou možnost neměly. I přes fakt, že jsme neustále podnikali výpravy za město ta pomyslná vůně mého dětství byla přece jen trochu jiná. A tak vznikla myšlenka předat dětem tuto atmosféru alespoň prostřednictvím řádků v knize a připomenout, že štěstí se skrývá v maličkostech.
Do příběhu jsem zakomponovala bratra hlavní hrdinky Dušana, který má mentální postižení. Jakožto bývalá pracovnice v sociálních službách cítím, že společnost je sice již pomalu v této oblasti vzdělaná, však stále mezi lidmi přetrvávají drobné předsudky z neznalosti problematiky.
Co je mým cílem
Mým přáním je, aby tato témata pronikly do dětské literatury a staly se tak nám všem zase o kousek bližší. Mé kroky mě dovedli až se a nyní je osud této knihy ne vašich rukou. Knih o jednorožcích, princeznách a mluvících zvířátkách jsou stovky. Krása je přitom ukryta v jednoduchosti. Moc bych si přála, aby kniha Zápisník malé Tonky měla u čtenářů stejný úspěch jako moje prvotina Nomen, omen aneb Lidé z Dlouhé ulice, Togga, spol. s r.o., 2021.
Prosím pomozte mi tím, že si knihu objednáte již nyní v předprodeji.
O čem v knize píšu
Desetiletá Tonka žijící ve městě se svým tatínkem a mentálně postiženým bratrem nám vypráví svůj příběh. Tonka v sobě nosí smutek a stesk po mamince, kterou ji sebrala zlá nemoc. Ne vždy si s tím umí tak úplně poradit. Čtenářům svěřuje své pocity ale i tajná přání. Na prázdniny odjíždí na vesnici k prarodičům. Po roce se opět setkává s partou přátel jejíž pouto každoročně obnovují. Koupání v rybníku, česání ovoce ze stromů, běhání po louce ... to všechno je lék na smutek. A letos navíc na děti z Kulatin čeká neobvyklý zážitek!
... a ještě něco navíc
Co je to kůrovec? Jak se vyrábí domácí ovocná šťáva? Jak těžké břemeno unese osel? Jsou perkusy jídlo nebo hudební nástroj? Co je to artróza nebo moruše? I toto vám malá Tonka bude ve svém příběhu vyprávět.
Pár slov o mně
Miluji obyčejné věci a obyčejné radosti. Ráda se dívám na mraky a piju dobrý čaj. Nemám ráda vstávání a ledový vítr. Žiju běžný život běžné ženy. Ve vzácných volných chvilích sedám k počítači a píšu. Píšu o tom, co kolem sebe vidím a vkládám vše do příběhů, ve kterých by snad mohlo být čtenáři hezky.
Poděkování
Závěrem bych ráda poděkovala. Děkuji Platformě Hithit, že mi dala tuto příležitost. Děkuji portálu Vydej knihu za podporu a pomocnou ruku. A především děkuji vám všem. Jelikož bez vaší finanční pomoci cílovou páskou neproběhnu, a to by byla velká škoda.
Věřím, že to společně do cíle dotáhneme a uděláme radost nejednomu dítku.
S úctou
Dagmar Košinová
A nyní to nejdůležitější...
Krátká ukázka
Dnes ráno jsme se probudili do krásného dne. Sluníčko svítilo a nebe se tvářilo, jako by nikdy nemělo jinou barvu než jasně modrou. Po vichřici a bouřce, která se krajinou v noci přehnala, nebyla ani veta. V Kulatinách nikdy ráno nevydržím v posteli dlouho. Babička s dědečkem vstávají brzy, krmí slepice a vaří si kávu a mně to nedá, vstanu také a pomáhám jim. Až když je hotovo vše, co je potřeba, přijde čas na snídani. Sedíme u stolu, pochutnáváme si na kváskovém chlebu s tvarohem a pažitkou a tu se v okně objeví zrzavá hlava Gábinky Carter.
“No ahoooj!“ houkne na mně přes truhlík s muškáty.
,,Ty tu sedíš a na zámečku se zatím dějí takové úžasné věci! Pojď honem, už jsme tam všichni!“
Než se stihnu na cokoliv zeptat, ohnivá hlava zmizí a je ta tam.
“Tak to rychle dojez a dojdi zjistit, co se tady u nás v Kulatinách děje tak zajímavého,“ mrkne na mne dědeček. Ví, že mne sžírá zvědavost. A jak ho znám, jeho určitě také. Vyběhneme s Duší ven a rychlou chůzí následujeme Gábinu. Už zdálky vidím, že před zámečkem stojí mnoho aut a je tam nezvyklý ruch. Muži vynášejí z náklaďáků všemožné bedny, stojany a podstavce. Po přerostlém trávníku jezdí zahradní traktůrek a za sebou nechává na krátko střižený anglický koberec.
„Co se tady děje?“ ptám se ostatních.
“Přijeli filmaři z Prahy. Budou natáčet několik scén do nějakého filmu.“
„Vážně? No tak to je skvělé? Myslíte, že tady můžeme zůstat a dívat se?“
„To nevím“, odpoví Jarda Pásek. „Je dost možný, že jim budeme překážet v záběru.“ dodá a důležitě pokývá hlavou.
„Když budete takhle stranou, můžete tady zůstat. Ale jestli vás uvidím, jak se nám motáte někde kolem světel, kamer, kabelů nebo aut, budu vás muset poslat pryč,“ ozve se za námi. Stojí tam pán. Na sobě má černé triko s krátkým rukávem a bílým nápisem BARRANDOV STUDIO. Špinavé a ošoupané rifle se mu po vypouklém bříšku sunou dolů, takže je mu nad nimi vidět guma od trenek. V kapse na zadku, nebo spíše někde na stehně mu vysí z kapsy mobil a z druhé vykukuje krabička cigaret. Zdá se ale milý dokonce se na nás usmívá.
„Děkujeme, my se budeme opravdu jen dívat. Nebojte. Nikde se motat nebudeme. A kdybyste potřebovali, můžeme vám i třeba pomoc něco nosit.“ převezme iniciativu Jarda.
„Ne, ne, díky. Jste hodní. Raději zůstaňte tam, kde jste. A jak říkám nikde nepřekážet!“...