Příběh
Jak to začalo?
V roce 2010 se objevují první zárodky českého ekofunebráckého myšlení, když si jedna z nás pobavaně prohlíží proutěnou rakev na stránkách britského časopisu The Ecologist. O půvabech ekologického pohřebnictví napíše nejprve esej, pak článek do Respektu a nakonec diplomku s názvem Až umřu, zasaďte na mně jabloň.
Mezitím kouzlo ekofunebráctví objeví druhá z nás, a tak začínáme zapouštět kořeny. Nejprve dobrovolničíme v hospicu, v létě 2011 putujeme po britských přírodních hřbitovech a další léto strávíme jako sjednavatelky v pohřební firmě.
Na sklonku roku 2012 poznáváme třetí z nás, když jsme přizvány k vytvoření prvního českého přírodního hřbitova. O půl roku později odevzdáváme projekt s názvem Les vzpomínek. Od té doby se pomalu stává skutečností. Vytváříme jej jako místo, kde se popel zemřelých bude ukládat ke kořenům stromů. A pod jejichž korunami se mohou odehrávat jedinečné obřady posledního rozloučení. Prostor pro jedinečné pohřby už tedy máme, ještě však potřebujeme klidné a podnětné místo, kde bychom společně s pozůstalými mohli pohřby plánovat a připravovat.
Co je náš cíl?
Naším cílem je oživit a ozelenit pražské pohřební rituály.
Chceme poskytovat smysluplnou a odpovědnou alternativu pro zařizování pohřbu.
Pomocí této sbírky chceme vytvořit poradenskou místnost pro doprovázení lidí, kteří zažívají ztátu blízkého člověka. Toto místo chceme utvářet tak, aby umožňovalo najít vlastní sílu, otevřenost a tvořivost i v období zátmutku.
Vhodný prostor jsme již našly ve Vršovicích. Není však v nejlepší kondici, a tak jej potřebujeme opravit a zařídit.
Pomozte nám zakořenit na Krymské 29!
Pokud se nám podaří dosáhnout cílové částky, Nadace Vodafone nám přispěje ještě 49 tisíc!!
A pokud se nám podaří vybrat alespoň o 40% více, než je cílová částka, tak nejenže nás podpoří Nadace Vodafone, ale my sami si pro poskytování poradenství na Krymské připravíme kromě vnějších prostorů také své vnitřní prostory a vydáme se sebe-zdokonalovat na kurz krizové intervence.
Detaily
Proč Jedinečné pohřby Ke kořenům?
Ke kořenům znamená…
* ke kořenům stromů - rozvíjíme české přírodní pohřebnictví
* ke kořenům blízkých vztahů - pomáháme vytvořit smysluplné rituály posledního rozloučení, které stmelují komunitu pozůstalých
* ke kořenům sebe sama - jsme průvodkyně na cestě zármutkem, jsme na blízku, když někoho ztratíte
Ve spolupráci se Správou pražských hřbitovů zakládáme přírodní hřbitov Les vzpomínek, kde vytváříme prostor, ve kterém se se svým zemřelým mohou pozůstalí rozloučit pod korunami stromů.
Originální urny pro nás navrhl a vytvořil výtvarník Tomáš Rybníček.
Jsou jedinečné pro svou snadnou rozložitelnost a potenciál pro kreativní dotvoření.
Hlavním materiálem je papír, ke kterému se mohou přimíchat různé přírodniny, čímž urny získávají různou barvu a texturu. Bílé urny jsou ideální na domalování.
Plstěné rubášky pro malá zvířátka pro nás vytvořila návrhářka a ekologická švadlena Michaela Kadlecová.
Kdo jsme?
Blanka zakořenila a dospěla na brněnské katedře environmentálních studií. Ekologické pohřebnictví ji prorostlo, a tak kudy chodí, tam vypráví a píše: Až umřu, zasaďte na mě jabloň. Les vzpomínek v sobě nosí jak dítě před zrozením. Na doprovázení pozůstalých má kurs i diplom. Ze všeho nejradši se lidí ptá: Pod jakým stromem byste chtěli být pohřbeni?
Monika je doktorandkou antropologie. O přírodním pohřebnictví napsala bakálářskou i diplomovou práci, je tedy jednou ze tří českých expertek na ekologické pohřebnictví. Nevšední rituály posledního rozloučení jsou pro ni netradičním návratem k tradicím. Ví, jak to se smrtí mají pohanští, buddhističtí i čeští pozůstalí. Do práce Ke kořenům vnáší uzemnění i nadšení.
Alžběta studuje sociální práci, utvářelo ji ale také brněnské “enviro” stejně jako nekonečná řada sebezdokonalovacích kursů. Pracuje v dětském klubu na Olšanských hřbitovech. Mluvit s dětmi o smrti, když společně pohřbívají mrtvý hmyz, ji přijde stejně přirozené jako sbírání kaštanů. V Ke kořenům je garantkou respektujícího přístupu. Miluje život a život miluje ji.
Proč to děláme?
Víme, jak to dělat lépe a nečekáme na to, že to za nás někdo jiný udělá.
A taky se díky tomu cítíme více naživu.