Nejprve to začalo jedním odpolednem, kdy jsem se nudila v práci a tak jsem kolegyni řekla o tři slova a žánr - nějaký ten směr, kterým se mělo ubírat to, o čem jsem tvrdila, že bude pouhých 100 slov. Najednou to mělo 2 strany, které se neustále měnily a rozšiřovaly, až z toho byla 350 stránková kniha.
Psychologický thriller Můj stín mě slyší je sice třetím dílem této trilogie, ale dost dobře zvládne stát i na vlastních nohách.
Cílem je vybrat peníze na úhradu tisku nákladu, korekturu, grafika a propagaci díla.
David Gallen je muž, který byl odsouzen ke dvěma doživotním trestům bez možnosti propuštění. Od prvních stránek je prezentován jako arogantní, inteligentní a nebezpečný člověk, který si myslí, že zvládne přežít jakýkoliv systém díky svému vlivu a schopnosti manipulovat ostatními. Jenže vězení není firma. A vězeňská hierarchie neodpouští slabost – ani pýchu.
Hned po nástupu je Dave ponižován, brutálně zbit a sexuálně ohrožen spoluvězněm. V sebeobraně mu ukousne ucho, čímž si vyslouží umístění do samotky. První část knihy je postavena na jeho psychickém rozkladu během izolace, kde se realita začíná ohýbat, symboly se objevují na zdech a "něco" se začíná probouzet.
Po několika dnech se z Davea nestává pouze duševně narušený muž – ale někdo, kdo pochopil, jak systém ovládnout zevnitř. Jeho ticho a rituály začínají děsit dozorce. Psychiatr Dr. Killian Hart, který s ním přichází do kontaktu, odchází z jeho cely otřesený a s nepochopitelnou značkou na ruce, která se nedá smýt.
Kristýna Koryťáková je česká autorka s vášní pro temné příběhy, kde realita splývá s šílenstvím. Ve své tvorbě propojuje psychologickou hloubku s hororovými motivy, často zkoumá lidskou mysl v mezních situacích a hranici mezi vědomím a posedlostí. Její styl je syrový, obrazný a nebojí se ponořit do temných zákoutí lidské duše. Román Můj stín mě slyší je sugestivní výpravou do světa izolace, symboliky a vnitřních démonů, která čtenáře zneklidní i pohltí.
Byla jsem oslovena nakladatelstvím, které požaduje zaplacení nákladu autorem. Jsem šťastná, že jsem konečně napsala něco, co nakladatelství soudí jako rentabilní projekt, ačkoliv to zní suše a materialisticky.
Hart hned nepromluvil. Nechal Daveova slova viset ve vzduchu, zavěšená mezi nimi jako popel z dávno vyhaslého ohně. Cítil tíhu toho, co právě řekl - nejen obsah, ale i tón. Ne vzdorovitý. Ne manipulativní.
Upřímný.
Dopadlo to jinak. Ostřejší než výhrůžka. Těžší než přiznání.
Hartovy prsty se uvolnily kolem pera. Nepsal. Nepotřeboval to. Některé pravdy na papír nepatřily.
Dave tiše vydechl a znovu se opřel, jeho řetězy při pohybu ševelily po kovu. Pohled jeho očí se změnil. Pořád byl ostražitý, ale něco se v něm otevřelo. Dveře bez kliky, jen lehce pootevřené.
Hart zavřel zápisník.
Dave si toho všiml. Samozřejmě, že si toho všiml. Vždycky si toho všiml.
„Už žádné další otázky?“ zeptal se lehkým, téměř škádlivým hlasem.
Hart si ho prohlížel. Ne jako subjekt. Jako člověka.
„Ne,“ řekl. „Jen jednu.“
Dave naklonil hlavu, obočí zvednuté.
„Čeho se bojíš, když se nikdo nedívá?“
***
Chtěla bych všem poděkovat za vaše příspěvky a budu doufat, že knihu budete číst s takovým nadšením, s jakým jsem ji psala.