Představ si svět, kde se v šatnách základních škol otevírají brány do pekel, kde se v suterénech panelových domů ozývá rytmizované bubnování a kde se v poštovních schránkách rozhoduje o osudu celého sídliště. Představ si svět, kde mají děti medailony po babičce jako zbraně proti přízrakům a kde se u hospodského stolu vyměňují repasovaná auta za vodu z Léthé.
Teďs to viděl je sbírka povídek, které dohromady tvoří svébytný literární vesmír na pomezí magického realismu, hororu, mýtu a syrové české prózy. Každá povídka je samostatný svět, ale všechny spojuje společný tón: nadpřirozeno tu není exotické, je to součást všedního dne – dýchá z panelákových chodeb, z hospodských záchodků, z nočních toulek kolem řeky.
Tahle kniha spojuje to, co se běžně nespojuje – autentickou jadrnou obecnou češtinu s mytologickou hloubkou a s poetikou dospívání na maloměstském sídlišti. Jazyk knihy je jedním z jejích největších pokladů. Autor pracuje s obecnou češtinou jako s poetickým nástrojem.
A Ty, jestli to vidíš, se na jejím vzniku můžeš podílet.
Jsem Štěpán Lacina, učitel, amatérský herec, milovník piva, básník a prozaik. Dětství jsem strávil v Jaroměři, mládí v Praze a zraju v Pelhřimově. Píšu tuhle knihu.
Martin Veselka, redaktor, je básník a překladatel, můj dlouholetý kamarád a spolužák z bohemistiky.
Jan Čeněk čili Čenda, ilustrátor, je právník a můj nejbližší přítel vůbec.
Když podpoříš Teďs to viděl, dostaneš:
1) Sbírku povídkových textů plnou magického realismu, maloměstské atmosféry a živého jazyka, který tě pohltí od první stránky.
2) Příběhy, které zůstanou – obrazy, jazyk a postavy, které se ti vryjí do paměti a budou se vracet v nečekaných chvílích.
3) Autentický hlas nezávislé české literatury – bez kompromisů, bez nakladatelského vyhlazování, bez ztráty osobitosti.
4) Literární zážitek, který tě přenese do světa 90. let a nultých let způsobem, který je zároveň nostalgický a střízlivý, magický a syrový, osobní a univerzální.
5) Podporu nezávislé literatury – protože každý zakoupený výtisk říká: chci, aby taková literatura existovala. Chci, aby tací autoři mohli psát.
? Duchařinu ve školních šatnách – parta dětí vyvolává duchy Anežky České i Karla IV. pomocí svíček, zaklínadel a lapačů snů. A když se trhlina otevře doopravdy, začíná boj s navrátilci, poltergeisty a fexty, při kterém létají temperky jako kulky z odstřelovacích pušek.
?️ Lovce kouzelníků – hrdina s Licencí A, která jej opravňuje k likvidaci kouzelníků do 150 cm bez hůlek a pouťových věštců, musí čelit suterénnímu kouzelníkovi v paneláku v ulici J. Š. čp. 777.
? Hospodské konspirace – tajemný Pan Autíčko plánuje u piva překažení magického kšeftu s prastarými neandrtálskými lebkami...
? Noční vize nad Úpou – noční procházka za účelem malé potřeby se promění v setkání s démonickým přízrakem krásné Kateřiny, zatímco z hospody zní nápěv Dajány...
⚽ Zmizelý míč – kopačák prostě zmizí uprostřed hry kdesi na nebesích, a nikdy se nenajde. Jako mystický šev doby, „která měla ještě mlíko na bradě."
Vypustit do světa čerta, sbírku povídek, knihu, o níž moje manželka tvrdí, že se jí z ní dělá fyzicky špatně. Knihu, co není hezká, uhlazená, knihu, co nenabízí vybroušené precizní příběhy, knihu, co není salonem sofistikovaných metafor a rafinovaných jazykových hříček. Chci vydat knihu, co vyvěrá, vyhřezává z děr, knihu, co je syrová, surová, opravdová, intenzivně prožitá, knihu, co stojí na pomezí skutečnosti a magické fikce, knihu deformovanou omezeností lidské paměti.
1) Martin Veselka o této knize prohlásil:
"To je takový fantasy šmiknutý magickým realismem z jaroměřskejch nonstopů."
"To je kniha o způsobu trávení volnýho času, kterej už se nevrátí."
2) Sedíme s Čendou v hospodě u Otty, koukáme na jeho ilustrace k příběhům a Čenda říká:
"Jo, tohle si pamatuju – ale prosimtě, kdo je teda ten Pan Autíčko?"
A já obřadně zvedám prst: "Sedí naproti tobě tamhle v rohu, vole!"
3) Moje žena Simona: "Já to prostě nechci číst. Mně je z toho na blití. Furt tam něco trčí, bředne a vyhřezává."
V roce 2007 jsem napsal Centuriona, první povídku, kterou jsem tenkrát nazval Říman. Věděl jsem, že je jiná než moje dosavadní produkce, že jinak zní.
O dva roky později vznikla Píseň o Námořníkovi a Píseň o Orfeovi, báseň, ze které vychází Nákaza, jedna z klíčových povídek celého textu. A potom vznikly v rychlém sledu za sebou první jaroměřské povídky.
Poté jsem načas přestal psát. Někdy na konci roku 2017 jsem se k psaní próz a začaly vznikat další "jaroměřské" texty. Nyní psané s jasnějším záměrem: vytvořit povídkový cyklus. Po pandemii jsem už vědomě směřoval k ucelenému literárnímu "svědectví", které by mělo vyjít knižně. Mým cílem bylo všechny náměty, které jsem v průběhu let objevil, přetavit v povídky. Do toho však přicházely náměty nové, a vznikaly další prózy. Pořád vznikají.
V roce 2023 vyšlo několik povídek časopisecky v Tvaru. Na přelomu let 2024 a 2025 jsem se konečně osmělil a povídky poslal Martinovi Veselkovi, který se ujal jejich první redakce.
Na konci roku 2025 jsem oslovil Čendu, aby namaloval první ilustrace.
Kniha je teď napsaná – hotová k jímání – teď je ta chvíle – teď... teď to můžeš vidět.
Některý texty v sobě člověk drží dlouho. A pak čte rozhovory s básníky o tom, jak tvoří. A ti říkají: "Psaní do šuplíku je zvrhlost!"
A pak vám žena řekne: "Ty tady furt bručíš a pohoršuješ se, ale sáms nikdy nic nevydal."
A pak vám řekne Kamča, váš jízlivej parťák v divadle: "Tyvole ty texty, co nám choděj, jsou někdy strašně blbý, ale nejsměšnější je šuplíkaření. To je výraz totálního zoufalství. Proč píšu, když s tím nejdu ven? Pro sebe? To je alibismus! Pokrytectví..."
...a pak je potřeba s tím něco udělat...