Úryvek z povídky "Bikerská písnička" - příběh Anny P.:
Rok 2011. Jako mladší žákyně stojím na startu prvního pořádného XC závodu. Pekla severu (řeknu vám, ten název je výstižný).
„Pííísk“, odstartovala píšťalka rozhodčího ne jen tento závod, ale i můj nový život – život cyklistky.
Vyrazily jsme a hned po startu ze mě všechna nervozita spadla (neříkal táta, že to tak bude?), užívala jsem si závod a nějak se mi podařilo usadit na druhém místě. Za tou střelkyní, co je tak nepřekonatelná. Ale jak to šlo dál, docházelo mi, že vůbec nedřu. Že mám křídla jak poštolka. Letěla jsem v háku, v technice jsem si nechávala odstup, protože jsem zjistila, že ona je tam zoufale pomalá. A najednou jsem si začala v duchu zpívat a... tenhle pocit jsem znala! Už jsem to jednou zažila. Bylo to jak déjà vu. Tehdy se mi vybavila vzpomínka na dětskou krosnu a tátu, letícího z kopce dolů a došlo mi, že to mám v krvi a můžu vyhrát. Zvon v cílové části oznamoval poslední kolo – páté. Před technikou jsem jí nastoupila (dík za radu, tati!) a odjela o půl kola. Komentátor cosi řval do mikrofonu, lidi tleskali, hulákali, ale nic jsem neslyšela, měla jsem štěstím zalehnuté uši a zaplavené oči. V té vřavě mi to docvaklo. Tohle bude můj život. Tohle chci! Najednou jsem nebyla v Kamenici, hnala jsem se do cíle svého prvního olympijského závodu někde v Tramtárii. Narodil se můj sen (ale to nevadí, princezny si mohou vysnít cokoliv) a v hlavě si vybavovala Kulhece, Milana, Huřici a Kačenku, které jsem vždy v Novém městě na Moravě, kde se pravidelně jezdí světový pohár, obdivovala.
„Allez, Áňo, allez!“
Cílem jsem prolétla se zdviženýma rukama, nepopsatelně šťastná. A tehdy jsem viděla poprvé v životě tátu brečet.
Celou povídku si můžete přečíst na odkazu: http://1drv.ms/1Fr9xTW
Mým snem a zároveň cílem je startovat v roce 2020 v závodu XC horkých kol na Olympiádě v Tokiu. K tomu musím jezdit na dobré úrovni Světový pohár - jinak bych se na Olympiádu nenominovala. Dost žvanění, jdu makat!
A ještě jeden tajný sen. Jednou v budoucnosti bych si z podobného závodu ráda odnesla zlato. Ale žádný paparazzi, zatím to tajím.
Jmenuji se Anna Podskalská (*1999), studuji na sportovním gymnáziu a od 10 let závodím na horském kole. Za tu dobu se mi podařilo zvítězit v mnoha závodech a celkově vyhrát pár pohárů. Postupem času se z koníčku stal jasný cíl - chci závodit na světových pohárech a startovat na Olympiádě. Jezdila jsem za team Milana Spěšného, loni jsem dostala možnost přestoupit do České spořitelny Specialized Junior MTB teamu. Trénují mě Vojtěch Huřík a Jiří Lutovský. Jsem jim vděčná a nechci je zklamat. Abych měla dobré výsledky, a tím získala i materiální podporu teamu, potřebuji se účastnit soustředění a mít v pořádku kolo a vybavení. Rodiče mě vždy ze všech sil podporovali, v poslední době se nám ale moc nedaří, táta přišel o práci a má zdravotní problémy. Na mé závodění jim nezbývá. Potřebuji peníze na zahraniční soustředění (9000 Kč), opravu kola (30 000Kč) a vybavení - tretry, přilba a tak (11 000Kč). Podpořte mě, prosím!
Heh, kdo jsem? Dívka, co má svůj sen a cíl.
No, tuhle otázku si kladu docela často. Nejčastěji při pádu, bolesti, smutku a jakémkoli neúspěchu. Když ale tu bolest a smutek překonáte a nevzdáte to, nahradí je něco mnohem krásnějšího. Úspěch, vítězství a hlavně...štěstí! Pocit, který zažene všechny nepříjemnosti. Zbaví vás všech věcí, co vás tíží. A taky ta radost těch, kteří za mnou stáli, stojí a vždycky stát budou. Taťka, mamka, trenéři, přítel a kamarádi - prostě ti nejbližší.